Jinolický trip

V horkém letním dni, kdy teplota dosahovala bezmála pětatřiceti nad nulou, se rozpálenými ulicemi Liberce proplétal na kole blonďatý kluk v oranžovém tričku a kraťasech. Byl pátek a sešlo se to tak, že mu právě ten den skončila škola. Zítřkem začínal nejen víkend, ale také prázdniny. Psal se rok devatenáct set devadesát šest a jemu mělo za půl roku být osmnáct.

Auto jedoucí za ním nepříjemně zatroubilo a on sjel pro jistotu ještě víc k obrubníku. Skoro zastavil, aby mohlo projet, vůz ale přesto zůstával za ním a řidič tiskl klakson snad ještě zběsileji, takže se Kuba raději zase rozjel. Lidé na chodníku uhýbali, jako kdyby se dění na silnici týkalo i jich. Zvědavě se otáčeli a potom nadávali, co že to je za závodníky.

Provoz nebyl nijak velký, hlavní silnice s tramvajovými kolejemi poměrně široká, takže Kuba vůbec nechápal, o co tomu nervnímu řidiči v zelené stodvacítce šlo. Jel totiž pořád za ním a troubil jako šílený. Chlapec šlápl do pedálů, aby zrychlil, na křižovatce ukázal doprava a odbočil. Snad má ten magor cestu rovně, a ne za mnou! Stačí projet dlouhou rovinku a pak už jen vyšlápnout kopec a jsem doma, říkal si v duchu.

Trochu zpomalil a rychlým ohlédnutím přes rameno zkontroloval situaci. Čumák zeleného auta byl skoro nalepený na jeho zadní kolo. Kuba zpanikařil a maličko ztratil rovnováhu, brzy se ale vzpamatoval a našel balanc. Zamračil se a přidal, i když byl zpocený a funěl. Chlápka za volantem z těch několika spěšných ohlédnutí nepoznával. Netušil, proč se chová tak agresivně. Žádný naschvál ani myšku mu neudělal a batoh na zádech s košilí a vysvědčením si kontroloval před nasednutím na kolo čtyřikrát, nic mu tedy nemohlo vypadnout. Navíc přeci zastavil, tak kdyby mu řidič chtěl něco konkrétního, měl možnost mu to říct.

Právě minul základku, řidič na něj ještě několikrát zběsile zatroubil a odbočil do ulice, kam měl přikázaný směr.

Kubovi se ulevilo. Zvolnil, aby si trochu vydechl před táhlým stoupáním, dovolil si pustit řídítka, narovnal se v zádech a vychutnával si slunce a vítr ve vlasech. Viděl už několik lidí s helmou na hlavě, ale jemu stačila kšiltovka. Na kole jezdil snad od doby, kdy se naučil chodit, a tak se mu něco takového zdálo jako naprostá zbytečnost. Podle něj to byl stejně jenom další z módních trendů, se kterými se v posledních letech roztrhl pytel.

Chytil zase řídítka a zabral, aby získal rychlost do začátku stoupání a využil tak setrvačnosti.

Byl na hlavní, takže zelenou stodvacítku zpozoroval až na poslední chvíli.