A co teď? Aneb věčné opravy.

Znáte ten pocit, když něco dokončíte? Zadostiučinění se střídá s úlevou, očekáváním, ale taky pochybnostmi, jestli se něco nedalo udělat lépe.

Tedy, alespoň já to tak mám. Dopíšu poslední slovo a udělám tu magickou tečku, která uzavírá příběh.
Ale - co teď? Jen tak udělat tlustou čáru a rozloučit se s hrdiny, se kterými jsem strávila tolik času a prožila s nimi nesčetně událostí? Pustit se prostě do něčeho nového?

Pche, ani náhodou! Teď teprve začíná ta pravá legrace, kterou většina autorů nesnáší - přečíst si po sobě celé dílo (několikrát) a dovést jej k dokonalosti. Opravovat a přepisovat a překopávat a hlavně - MAZAT!
Kolikrát při čtení nostalgicky vzpomínám, když jsem danou sekvenci psala, nadšená, že je parádní. A najednou zjistím, že možná byla parádní, ale pro příběh je naprosto zbytečná.

Nebojte se mazání. Ano, je to opruz, přepisovat a kolikrát opravdu tou podlouhlou klávesou s šipkou vyrvat celou větu, odstavec nebo dokonce kapitolu. Jenomže je to nutné. Když například upletete svetr a zjistíte, že jste udělali chybu, taky danou část vypářete. Přece nebudete chodit v něčem, o čem víte, že není super. Při malování nepovedený kus přemalujete, nebo začnete znova.
Dobře, při psaní knihy není zrovna žádoucí smazat celou knihu a začít znovu, ale nebojte se mazat ty části, které vás samotné nebaví číst anebo máte pocit, že se do příběhu nehodí.

Protože vy jste ti, kdo musí být první spokojení. Jste nejen tvůrce/autor, ale také první čtenář.

To, co děláte, děláte v první řadě pro sebe, ať je to psaní, pletení anebo šití.

Nakonec, setkat se se svými hrdiny i po té pomyslné poslední tečce, je mnohdy příjemné.

Jak to máte vy? Jaké máte pocity při dokončení tvůrčího procesu? Zavalí vás smutek, prázdnota, nebo úleva? Jste schopni začít zbrusu nový projekt, anebo vám ten původní nedá dobu spát?

Těším se na vaše odpovědi,

J.J.