Jaké to je?

Dítě se speciálními potřebami.
Autista. Dysfatik. OVŘ. ADHD. Hyperaktivita s agresí.
Pojmy, které většina lidí zná jen tak letmo, ale ti, kteří se s nimi setkají u svých dětí, radost nemají. Ano, jsou na tom děti hůř. Ale taky líp.

Ruku na srdce - kdo někdy nepochyboval o svých rodičovských schopnostech? Co teprve my, rodiče těchto dětí. A hlavně mámy. Dennodenně nás sžírají pochybnosti, jestli za to může to, že jsme měly v těhotenství moc stresu? Moc cukru? Málo? Vysoký věk? Nízký? Hypofunkce nebo hyperfunkce štítné žlázy?
A potom okolí. Posloucháme, zejména od dalších matek, co to máme za nevychované spratky. Jak jsme neschopné. Lesany, protože ten vysvětlující přístup evidentně k ničemu nevede. Anebo takové ty rady od starších pánů, že dřív se všechny diagnózy řešily rákoskou, a jak to skvěle fungovalo! Teď jen každá svou neschopnost vychovat dítě svádí na moderní diagnózy. Jo a ty internety! 

Mně je líto, že nezažívám ty emoce jako ostatní maminky. Bezpodmínečnou lásku. Takovou, kdy to prostě víte. Že se ta píle, čas, láska... někde usídlí.

Nestojím o uznání. Někdy je to prostě těžké, všechny ty emoce, kterým oni nerozumí. Jak jim mám pomoct? Být tu pro ně a prostě jen doufat? Ale co když je to málo?

Často brečím. Ano, lituju se. A nestydím se za to. A proč to píšu?
Protože jsem máma. Máma dětí se speciálními potřebami.