Romeův paradox

Začalo to plíživě a nenápadně. Jedna země vyhrožovala několika dalším válkou. Že prý mají moderní zbraně. Že mají vyspělou armádu. Jenomže nic z toho nebylo spásné.

Stačilo tak málo, jako přijít o elektřinu. Lidstvo bylo bez elektřiny nahrané, což se ostatně vědělo od rozšíření elektrického proudu. Méžná kdysi, než si lidé na tuto vymoženost zvykli a začali se na ni spoléhat. Ale rozhodně ne teď.

Když se to stalo poprvé, podruhé... podesáté - ještě to všem přišlo normální. Prostě obyčejný výpadek proudu.

***

"Potřebuju něco... já nevím, velkého! Nemůžu dát Lucy nějaký miniaturní kamínek, žádám ji přece o ruku," řekl Rick nervózně. "Kdybych chtěl nějakou cetku, stavím se v obchoďáku a nepůjdu pro prsten k tobě," dodal, načež mu jeho kamarád a shodou okolností zlatník Nick uštědřil herdu do ramene.

"To bys taky musel mít nějaké prachy," ušklíbl se Nick. Tentokrát schytal herdu on.

Oba kamarádi se pošťuchovali a vládla přátelská atmosféra. No jo, Rick a Nick, známá dvojka a postrach celého města. Znali se od dětství a prožili spolu nespočet událostí. Ať těch smutných, jako třeba když Nickovi umřela máma a ani jeden nevěděl, jak se s tím vypořádat, protože jim bylo teprve jedenáct. Nebo i těch vtipných, když se na střední snažili sbalit nějaké holky a byli u toho tak trapní, že se museli kolikrát smát ještě dnes, když na vyprávění jejich historek došlo.

Rick zrovna na dlani převaloval prstýnek z bílého zlata, jemně vypracovaný s velkým bílým kamínkem. Velkým samozřejmě na jeho finanční možnosti. Rád by Lucy dopřál nějaký obří kámen, aby její sestra a máma neměly důvod k rýpavým komentářům na Rickovu nemajetnost. Ne že by byl nějaký chuďas, žil si podle něj úplně normálně, v pohodě. Mohl pozvat Lucy do kina, na večeři a s přehledem mu zbylo na nájem a další účty. Jenže její mámě to nebylo dost, nejspíš si představovala, že si Lucy vezme přinejmenším dědice ropné společnosti a ne obyčejného šerifa ospalého malého městečka.

A právě když se chtěl Rick podívat na cenu toho fakt pěkného prstýnku, zhasla světla.

"Sakra," ucedil Nick, "to je v tomhle týdnu asi počtvrté."

"Já vím, je to otrava. Měli by něco s tou elektrárnou udělat," souhlasil Rick.

"No chlape, to asi nebude naší elektrárnou, ve zprávách říkali, že ty výpadky postihly celý svět."

"To přece není možné, aby vypadával proud všem na světě ve stejnou chvíli, ne?" snažil se to Rick zlehčit.

"Máme zavřeno, nejde proud!" křikl Nick na právě příchozí pár mladých lidí. Ti něco zamumlali v odpověď a odešli.

"Máš štěstí, že jsem šerif," zasmál se Rick, "jinak by asi hned tak neodešli. Dej si tam aspoň ceduli a stáhni mříž."

"Dobrý nápad." Nick šel, otočil ceduli ve dveřích na 'zavřeno' a stáhl mříž, kvůli Rickovi ji ale nezamkl.

"Takže si vezmeš tenhle?" ukázal na prsten, který měl Rick stále navlečený zhruba v polovině svého malíčku.

"A uděláš mi cenu? No tak, jsem tvůj nejlepší kámoš! Co nejlepší - jsem tvůj jediný kámoš," smál se.

"Hm, tak v tom případě to spíš vidím na přirážku," mračil se na něj naoko Nick.

Chvíli se ještě špičkovali a pošťuchovali, nakonec mu ale Nick dal docela pěknou slevu, takže byl šťastný jak blecha. Tenhle prsten je jakoby vyrobený přímo pro Lucy, pomyslel si.

Rozloučil se s kamarádem a vydal se na stanici. Šel pěšky, protože auto nechal zaparkované mimo centrum, aby nebudil zbytečné řeči, že si šerif zajel až před krám, zatímco obyčejní lidé musejí pěkně po svých.

V duchu si představoval, jak to provede, jak Lucy požádá o ruku. Jak se asi bude tvářit, co bude říkat, kde to udělá - a měl by si kleknout na koleno, nebo na obě? A má koupit i kytku a šampaňské a žádat její mámu o její ruku? Dělá se to ještě vůbec?

Představoval si, jak bude Lucy reagovat. Ty její nádherné, modré oči s dlouhými řasami. Úplně viděl, jak jí ruce vyletí k ústům, bude dojetím plakat a pak mu řekne to vytoužené 'ano'.

"Hej, dávejte pozor," řekl mírně, ale důrazně mladíkovi, který do něj strčil. Ten ale šel rychlou chůzí dál, hlavu skloněnou a schovanou pod kapucí, a ani se neomluvil. "Kam se vytratila obyčejná lidská slušnost," zabručel si Rick pod vousy.

Uslyšel ránu a vzdálený křik a potom zvuk tříštícího se skla. Pár lidí běželo směrem, odkud Rick přišel, a tvářili se - hladově, lepší výraz ho nenapadl. Otočil se, aby se podíval, kam všichni běží.

"A dopr..." zaklel, a rozběhl se za nimi. Hnali se totiž za tím klukem v kapuci, který do něj před chvílí neomaleně vrazil, a teď i spolu s tou slečnou, se kterou chtěl předtím vejít do Nickova zlatnictví, rumplují s tou samou mříží. Doběhl až k nim a vytáhl zbraň.

"Jménem - sakra! - nechte toho!" řval na skupinku výtržníků, ale nestalo se vůbec nic. Vystřelil do vzduchu varovný výstřel. Nic. Snažil se zavolat posily, ale nefungovala mu vysílačka.

"Do prdele!"

"Ricku!" zaslechl volat Nicka, který se všemožně snažil udržet mříž a basebalkou odrážel násilníky. Té slečně, která si šla předtím s přítelem obhlédnout terén, urazil Nick pár prstů. Ne samozřejmě úmyslně, ale prostě se tak trefil při obraně svého majetku. Dívka ječela a ukazovala zraněnou ruku tomu klukovi v kapuci, on ji ale bez zájmu odstrčil a dál se snažil dostat dovnitř. V ostatních útočnících jako kdyby krev vyburcovala ještě větší agresivitu. Kopali a vráželi svými těly na mříž, až povolila. Rick znovu vystřelil - ještě jednou se pokusil odehnat je varovným výstřelem, ale hned ten další mířil přímo do rozrůstající se skupiny. Nějaký mladík padl k zemi, Rick netušil, jestli je mrtvý, nebo zraněný. Znovu se pokusil spojit s dispečerkou, aby přivolal sanitku a posily, ale vysílačka jen šuměla. Nechápal proč, přece nefungovala na elektřinu. Jenže neměl čas nad tím uvažovat hlouběji.

Nikdo z té party si zraněného kumpána nevšiml. Bylo jim to úplně fuk.

"Ricku, dělej něco!" zařval Nick, načež mu kdosi z ruky vyrazil pálku. Další z útočících vytrhl páčidlo, kterým měl Nick zajištěnou mříž, a ta pod náporem těl povolila z pantů. Nick spadl na záda a oni se přes něj převalili jako stádo buvolů. Jakmile to uviděli lidi venku, jež se dosud pokusu o rabování neúčastnili, někdo z řad čumilů se rozběhl a vtrhl do zlatnictví také. Brzy se k němu přidali další a další. Rick po někom vystřelil, potom ještě po jednom, než ho někdo srazil na zem a on upustil svůj revolver. Doplazil se k Nickovi, vyprostil ho zpod mříže a odvlekl ho stranou. Nikdo si jich nevšímal, lidi zajímaly jen šperky a zlato.

"Jsi v pořádku?" vydechl udýchaně a ohmatával kamarádovi krvácející hlavu.

"Jo, nic mi není," vypravil ze sebe Nick. "Ta krev není moje, teda aspoň myslím."

"Parádní klišé. Jdeme do nemocnice, mám auto kousek," procedil Rick a zvedal kamaráda ze země.

"Co se to s nimi děje?" sykl Nick a naštvaně se díval na své zlatnictví, které teď bylo už skoro vyrabované. Nutno říct, že další obchody na tom nebyly líp, ať se jednalo o knihkupectví nebo řeznictví. Rick neodpověděl. Nevěděl totiž, co na to říct.

Prodrali se k Rickovu autu šerifa. Dobrá zpráva byla, že auto bylo stále na tom místě, na kterém ho Rick nechal. Ta špatná byla, že bylo v dezolátním stavu. Vymlácená okýnka, rozbitý maják, vysypaná světla, urvaná zrcátka - jediné, co na autě zbylo, byla kola.

"Sakra, ani na kamerový systém se bez proudu nemůžeme spolehnout. Leda by někde měli záložní generátor," zavrčel Rick a automaticky zkoušel oživit vysílačku. Marně. Otevřel dvířka a smetl střepy ze sedačky. Vysílačka i rádio z auta byly fuč.

"Ricku," zachrčel Nick. Rick se naklonil, aby mu otevřel dveře. Naproti Nickovi stála stará paní v kostkovaném kabátě a mířila na něj zbraní.

"Ustupte, madam," prohlásil autoritativně Rick a automaticky sahal po revolveru. Ten byl ale kdesi na ulici před Nickovým krámkem. Začal se pomalu soukat z auta a nespouštěl u toho oči z té dámy. Pomaličku obcházel auto a blížil se k nim. Stará paní těkala očima plnýma slz z Ricka na Nicka a brokovnice v jejích rukou se třásla. Rick si všiml, že není odjištěná. Trochu si oddychl, ale nepřestával se sunout před Nicka.

"Prosím, madam, položte tu zbraň," řekl. "Pomůžeme vám." Podívala se na něj a po tváři jí stekla slza.

"Mně už nikdo nepomůže," zašeptala hlasem tak tichým, že jí Rick skoro nerozuměl.

"Potřebujeme jet do nemocnice. Můj kamarád je zraněný, v nemocnici pracuje moje snoubenka, ošetří i vás, jestli jste poraněná," kývl bradou ke krvavé šmouze na jejím kabátu. Paní se podívala na Nickovu hlavu, k níž měl přitisknutý zakrvácený kus hadru, jež býval kapesníkem.

"Všechna ta krev," zašeptala a sklonila zbraň. Rick toho využil, došel opatrně krok za krokem až k ní a zbraň si od ní vzal. Sedla si na zem, opřela se zády o auto a tiše plakala.

"Jste zraněná?" zeptal se jí Nick a sedl si k ní. Jenom zavrtěla hlavou.

"Jmenuji se Rita," zašeptala mezi vzlyky. "Promiňte mi to, že jsem na vás mířila, myslela jsem..." hlas se jí zlomil.

"To nic, já to chápu," utěšoval ji Nick a položil jí ruku na rameno.

Rick se opatrně vrátil do auta a oči měl na stopkách, všude bylo moc lidí. Většinou běhali sem a tam různým stupněm rychlosti a zmatenosti. Nikdo si jich nevšímal, ale po zkušenosti s touto paní nechtěl šerif nic ponechat náhodě.

"Jo!" vykřikl nadšeně, když po otočení klíčku v zapalování motor naskočil. "Pojďte, rychle!" Nick se vyškrábal na nohy a chtěl pomoci i staré paní.

"Já tu zůstanu, nechte mě tady," vrtěla hlavou a stále plakala.

"Ani nápad," řekl Nick, "on je místní šerif, a tak ho musíme poslouchat."

Naštěstí přikývla.

Asi na ni platí mírný nátlak a připomenutí dobrého vychování, pomyslel si Rick. Spolu s Nickem pomohli Ritě do auta, připoutali ji bezpečnostním pásem a on se vrátil za volant nastartovaného vozu. Zkusil pustit alespoň houkačku a ta naskočila. Sice měla hodně zvláštní zvuk, ale bylo to lepší než nic - lidi se lekli a uskakovali jim z cesty.

Na silnicích panoval stejný chaos jako všude jinde. Pouze byl umocněný tím, že auta byla velká a hlučná. A taky se mezi nimi proplétali lidé.

"Co se to děje, vždyť výpadek proudu byl i dřív a nikdy takové šílenství nepropuklo," vyslovil Rick spíše řečnickou otázku.

"Vy to nevíte?" ozvala se Rita. "Jsou toho plné zprávy, nebo teda aspoň byly, dokud šel proud."

"Nevíme co?" otočil se na ni netrpělivě Nick z místa spolujezdce.

"Tohle je konec. Proud už nenaskočí, jsou zničeny všechny elektrárny. Nějaká porucha elektromagnetického pole Země, já tomu nerozumím. Artur by vám to vysvětlil, on -" hlas se jí opět zlomil. Kamarádi se na sebe s obavami podívali, mysleli si, že je ta stará dáma tak trochu bláznivá.

"Zajedeme do nemocnice a pak na stanici," řekl Rick, "potom vás zavezeme za Arturem."

"Je mrtvý."

"Artur? Artur je mrtvý? To je - byl - váš manžel?" optal se Rick, jak byl zvyklý. Rita přikývla a zadívala se z okénka. Už neplakala.

"Je úplně jedno, kam jedeme. Všechno je jedno. Všechno je zničené. Ztracené."

Jeli mlčky. Nikdo z nich nevěděl, co říct. Rita byla zabraná do svých myšlenek, zdála se duchem nepřítomná. Nick si netrpělivě poposedával, jako by snad mohl tím pohybem auto popohnat. Rick strnule zíral před sebe a snažil se najít nejlepší cestu, aby se vyhnul nabouraným autům a jiným překážkám. Jak se blížili k nemocnici, byly silnice čím dál víc ucpané, víc stáli, než jeli. Lidi jim bušili na kapotu a mnohdy se dokonce snažili dostat dovnitř rozbitými okny. Až k nemocnici neměli šanci se dostat. Nedaleko od ní museli vystoupit a dojít pěšky.

"Já vám to říkala. Je to zbytečné. Projednou se ve zprávách nemýlili. Tohle je prý poslední den na Zemi," pronesla Rita tiše, když konečně stáli před nemocnicí. Teda před tím, co z ní zbylo.

"Bylo to velice rychlé, výbuch a oheň. Nikomu se nepodařilo zachránit," řekl směrem k Rickovi jeho podřízený, strážník Joe, celý špinavý, očouzený a zakrvácený od toho, jak se snažil zachránit, co se dalo. Dokud se dalo.

Rick stál oněmělý hrůzou a nevěřícně kroutil hlavou.

Vždyť Lucy měla právě službu. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho, kdo by alespoň vzdáleně připomínal zaměstnance nemocnice opravdu neviděl. Sáhl si do náprsní kapsy a nahmatal malou krabičku. Chvilku ji tiskl a pak ji vrazil Nickovi do ruky.

"Lucy," zašeptal několikrát, potom její jméno zařval a vběhl do plamenů.

"To ne," zakřičel Nick a chtěl okamžitě běžet za ním. Někdo mu v tom ale zabránil, zřejmě mladý Joe.

Nick padl na kolena a roztřásl se neovladatelnými vzlyky. Právě přišel o svého nejlepšího kamaráda.

Nakonec byl rád, že byl poslední den světa, že se nemusel dál trápit, že o Ricka přišel. On byl jediný, kdo mu zbyl, neměl rodiče, dívku a už ani živobytí. Cítil, jak ho někdo drží za ramena a ženský hlas, který něco tiše šeptal. Rita?

Otočil hlavou.

"Lucy?"